B7 Beskydská sedmička, MČR v horském maratou dvojic

13.09.2013 11:36

Po té, co jsem se vloni dostala na B7 jako podpora a divák a celý závod mě kompletně uchvátil (hlavně ta skvělá atmosféra), nadešel čas postavit se letos na strart jako "závodník".Neuvěřitelné, jak to uteklo!!!Tak dlouho jsme se těšili, brzy předem objednali lístky na vlak a pátek 6.9. už jsme nemohli dospat.Trošku jsme museli přeházet týmy...kvůli mé nefyzičce a hlavně kolínko se pořád ne a ne dát úplně do kupy.Složení tedy bylo následující - Já půjdu s Lukyho maminou Šárkou (na pohodičku a výletovat) a Luky to může napálit s Kačkou.Mamka měla obrovský strach, protože rozhodně nikdy nic podobného neabsolvovala.Nicméně se nenechala dlouho přemlouvat :-)

Pohodovou jízdou vláčkem se dostáváme na druhý konec republiky do Frenštátu pod Radhoštěm něco kolem čtvrté hodiny odpoledne.Registrace, aktivace čipu s úsměvem do foťáku, camely zabaleny, zavazadla v úschovně, tak šup na hromadný přesun speciálně vybaveným vlakem do Třince na start.Během cesty strašně fičí z otevřených oken a mě je obrovská zima, takže se mi nedaří skoro zabrat a využít ještě něco přes hodinu jízdy na spánek.Alespoň relaxuji, těším se a představuji si, jak to asi s mamkou zvládneme.Když nedojdeme, svět se přeci nezboří!

V Třinci už z dálky slyšíme program na náměstí, řekla bych, že celé město je vzhůru.Máme ještě necelou hodinu do startu.Luky se někam ztrácí, do toho Kačka chce blíž k pódiu, abychom byly v centru dění.Nikam nejdu, už takhle je tu rachot a navíc se mi chce pěkně na záchod.Mamině taky, tak i přes Katčin nepochopitelný zákaz razíme do Alberta na WC.Fronta jak hrom, ale zase teploučko, ani se nám nechce ven.Vracíme se zpět a já zaslechnu své zkomolené jméno z pódia. "To je nějaká blbost, to není na mě!" A za chvíli znovu a to již zřetelně!Rozebíhám se a letím přes náměstí.Vidím nahoře stát Lukyho a moderátor mě popohání nahoru. "Pane Bože, co se tu děje?Budeme dělat nějakou ukázku FitBoxu?Budu mluvit o cvičení?" Rychle si připravuji řeč, ale do všech myšlenek mi skočí Luky a žádá mě před 3000 lidmi o mou ruku.Klepe se jak ratlík a já nevycházím z úžasu.Publikum hlásá, že se přeci žádá v kleče, takže Luky padá na kolena.Natahuje ke mě krabičku s prstýnkem.Úplně oněmělá se snažím ze sebe něco vypravit a dopadlo to nakonec jako: "Tak jo teda!" A dav lidí začne tleskat a výskat :-) Objímám Lukyho, příjímáme gratulace od Libora Uhera a moderátora a vracíme se do davu.Mamina se slzama v očích nás bere do náruče a já stále nemůžu uvěřit, co se stalo, endorfiny se mi vyplavily na celou cestu!

3-2-1-Start!Vydáváme se za Lopraisovou Tatrou městem, postupně rozsvěcíme čelovky.Jsme někde v polovině masy závodníků a hromadně uhýbáme na první stoupání na Velký Javorový.Pořád super nálada!Kačka s Lukym se dali do běhu a zmizeli v dáli.Já hledám cestou po sjezdovce nožky, které mají stejné tempo.Svižně se šplháme nahoru, já stále vysmátá pod vlivem endorfinů, takže mě cesta opravdu baví.Kolenům se stoupání líbí, takže vše v pohodě.Teda až na to, když se zastavuji a hledám maminu. "Sakriš!Nejsme domluvené, jak na sebe budeme čekat a v takovém davu jí snad ani nenajdu!" Pátrám a po chvíli mě dochází.Úsměv z její tváře ale zmizel.Pokračuji dále a nahoře se při čekání preventivně dopuju prvními anticrampkami.Mamina dlouho nikde, až mi začíná být zima a bojím se, co se děje.Když se sejdeme, na rovince se pomalu vydýcháváme a mamka mi sděluje svůj šok z toho děsného kopce a upadá do deprese, že to nemůže nikdy zvládnout, že snad už radši končí.Pár minut mi trvá, než ji namotivuju a přesvědčím o tom, že to v pohodě zvládne!

Držíme se v poslední třetině závodníků, když se najednou trasa hobby a sport rozchází.Ani se nám nechce věřit, že bychom měli jít tou sotva znatelnou pěšinkou za sporťáky někam do křoví.No ale co nám zbývá.Sestup k Řece je šílenostní.Jdeme úplně samy a modlíme se, abychom nezabloudily.Jsme šťastné za každou šipku a fáborek.Ozývá se mi koleno, protože to pěkně klouže po kořenech a křivém terénu.Docházíme na kontrolu s Nutrendem a scházíme se tu s několika dalšími týmy.Hnedka mě to povzbudí do dalšího stoupání.Krpál jako kr...va mě nutí jít pomalu po čtyřech, mamina je chudák na infarkt.Ale i tak to v pohodě zvládnu, zlatý stoupání!Docházíme na Ropici, kde už to kontrola zabalila, takže se bojíme diskvalifikace :-( Naštěstí nám další závodníci sdělují, že to nevadí, že je důležitější projít koberec dole na Morávce.Musíme přidat, jinak nestihneme průchody.Mamina se noří do depky a stále zpomaluje.Chudák takovéhle peklo opravdu nečekala. "Tak to hold dole zabalíme a necháme toho!Nemá cenu se nervovat!" Horko těžko najdeme občerstvovačku, dáváme na svůj instinkt a mapu, protože značení nikde a my jsme opět úplně samy.Když dorazíme do Morávky, chceme skončit, ale je tak strašná zima, že si vůbec nedovedeme představit tu čekat na nějaký odvoz.Snažíme se něco málo pojíst, ale oběma se nám zvedá žaludek, takže to rychle balíme a vycházíme vstříc dalšímu "kopečku". "Když to už dál nepůjde, tak to ukončíme, ju?!" Snažím se namotivovat mamku a naštěstí to zabírá.Díky této taktice se dostáváme dál a dál (měla jsem být psycholog) :-) Nahoru na Travný se mi jde krásně, jen na mě těžce dopadá spánková krize. "Do budoucna s tím musím něco udělat, na Týništi mě to málem zabilo!Musím to natrénovat!", říkám si ve snaze mamce utéct rychle nahoru a vytvořený náskok vyplnit alespoň 20ti minutovým spánkem.Na kontrole pod vrcholem si lehám...no jo!Ale mamina tu byla hnedka kousek po mě!Nevadí, alespoň 5 minutek mi pomohlo a zjišťuju další taktiku na svou spoluzávodnici.Je to sice trochu drastické, ale když jí budu utíkat z dohledu, nasadí dost slušné tempo.Nechci ani vědět, co se jí honí chudince hlavou, ale musíme přidat.

Krásně se rozcházíme, mamina si už tak nějak zvykla. "Dojdeme na Krásnou a pak se rozhodneme, ju?!" :-)

V Krásné jí dopuju kouzelnými pytlíčky s namíchanými doplňky.Jó!Nakopává jí to! "Tak zkusíme ještě tu Lysou.Je to tam nádherný, bude luxusní výhled!" Taktika zabírá :-)

Překonávám spánkovou krizi, cesta na Lysou mi nedělá jediný problém, těším se nahoru a navíc už budeme v půlce!Při čekání na vrcholu pokecáme s jedním z pořadatelů, který mě jako jediný uklidňuje, že následný Smrk není tak hrozný, jak všichni říkají :-) To mě nakopne!Smskou zjišťuji, že Luky s Kačkou jsou jen o kopec před námi a nevěří nám, že jsme ještě na trase.Mamka se vydrápe nahorů, už hodně zničená.Pokocháme se výhledem a šupem dolů do Ostravice na polívku.Po cestě toho moc nejíme, nějak nám to nejde do žaludku.A i Camelback jsem doplnila jen jednou a to ještě nebyl vypitý...

Sestup z Lysé je za trest, kolínka už se silně ozývají, nicméně se to snažím psychicky ovlivnit a nacházím různé druhy chůze, abych jim ulevila.Daří se!Silnice do vsi je nekonečná, chytá mě první úzkost, ale rychle jí zaháním, aby mne nepohltila.To by byl konec!Vzpomínám na Lukyho a žádost o ruku a je mi zase blaze.Konečně vidíme nádraží a pilu a já vím, že už je to jen kousek.Dáváme polívku, na chvilku leháme do trávy, nožky nahoru.Telefon!Luky je v úžasu, že jsme se rozhodly pokračovat dál na Smrk, je to prý fakt strašný!Koukáme na hodinky, počítáme čas do další kontroly...no jestli to je fakt taková hrůza, tak musíme vyrazit!Loučíme se s děvčaty, které jsme cestou potkaly a ani ony nechápou, že jdeme dál.Asi musíme vypadat fakt strašně :-)

Mamka se nemůže dostat do tempa a plouží se jak šneček.Tak takhle to opravdu nestihneme!Snažím se jí domluvit, že aspoň na rovince musí zrychlit a dávám jí další BCAA nakopávač.Uf!Zabere to!Cestou jdeme se dvěmi mladíky, kteří už jsou prý diskvalifikovaní, ale stejně si to chtějí projít.Obdivuji je a střídáme se ve vedení.Je příjemné, že mě někdo táhne, tak nasazuji rychlejší tempo a ani příkré kameny - schody - nahoru do "nebe" na vrchol mě nerozhazují.Naopak, cesta rychle ubíhá a mě to pořád baví.Povzbuzuju téměř zhroucenou maminu a křičím na ní jako na svoje holky na tréninku :-) Nevzdává to a šlape!Znovu před ní smekám a nechápu, že mě ještě neposlala kamsi!Už jen kousek ke kontrole...kousek po úzké, balvanité a mokré, klouzavé cestičce nad srázem.Jeden špatný krok a letíííím.Nesmím na to myslet, ignoruji závratě a přidávám do kroku.Kontrola, juchůůů!Stihly jsme to a máme ještě dost času na další.Fakt mě překvapil rychlý výstup.Pouštíme se do sestupu, kde už se mě trošku snaží ukecat má kolínka, ať to vzdám.Znovu se mi je ale podaří v hlavě zahnat, bolest necítím.Dokonce ani nezvažuju Ibalginy...zázrak..."Všechno je to v hlavě!"

Bohužel kopec dolů je táhlý a nekonečný, když potkáváme tajnou kontrolu, jásáme, že už jsme kousek od Čeladné...ha!Omyl!Ještě 5,5km...hroutíme se.Pár povzbuzení, magneslife a znovu to nevzdáváme.Začíná se smrákat a přituhuje.Oblékám se a koukám na neúprosný čas, který letí nějak rychle.Zato cesta vůbec nejde.Jsem pár desítek metrů před maminou.Začínám mít halucinace.Ze začátku se tomu musím smát, ale postupně mě to přestává bavit.Kameny pod nohama se mi míhají, všude vidím chaty a zvířata.Začíná se mi dělat pěkně zle od žaludku, přichází zimnice."Sakra, co to je???" Snažím se bránit, ale místo toho mi propuká histerický záchvat, který nejde zastavit.Brečím, ale slzy netečou.Každou chvíli asi omdlím!Zastavuji, rozdýchávám to...jdu dál, ale stav je horší a horší. "Sakra, co se to děje?Dyť mě nic nebolí, jsem přeci pohodě!" Otáčím se na maminu a jako když koukám do zrcadla. "Je Ti dobře?" "Není, je mi zle!Támhle už jsou chaty!"...."No nejsou, máš halušky!"

Ani už nevím, jak jsem se dopravili do Čeladné, děvčata na kontrole se ptají, jestli pokračujeme a bylo vidět, že jsou i ony rády, že jsme ze sebe obě naráz vyhrkly, že ne! "Za necelou hodinku vás odsud odveze autobus, běžte se domluvit." Spásnější slova jsem snad ani nemohla slyšet.Jdeme do hospůdky, potřebujeme čaj, abychom zahnaly zimnici.Místní štamgasti z nás mají velikou srandu, já mám problém vůbec vnímat, co se děje.Jdu na WC a propukám v další histerii.Všechno jde ven, brečím jak želva, potoky slz nejdou zastavit.Po pár minutách se vracím do reality a ke svému čajíku.Volám Lukymu a ten je moc rád, že nepokračujeme.Prý bychom tam určitě někde zkolabovaly!Oni sami s Kačkou začínají být na dně a musí si na dalším kopci chtě nechtě zdřímnout.V autobuse upadám do "kómatu" a těším se na spacák jako nikdy!

Dorážíme do tělocvičny, dám si zaslouženou sprchu a na chvilku schrupneme než se Luky ozve.Cca po dvou hodinách volá, že už se blíží do cíle, tak s mamkou vyskakujeme a řítíme se povzbuzovat do cíle.Luky s Kačkou to dochází něco přes 27 hodin.Borci!!!Je jedno za jak dlouho.Prostě všichni, kdo došli jsou pro mě obrovští borci!!!

Druhý den si užíváme programu na náměstí a konstatujeme, že u mě s maminou došlo ke kompletnímu selhání organismu v důsledku téměř žádného jídla po cestě.Takže příště do sebe musíme rvát všechno a pod tlakem a ne že se panu žaludku nechce!Vůbec nám nevadí, že jsme odpadly.Po tom nepříjemném začátku, jsem vůbec nečekala, že dojdeme až za Smrk, takže jsem na nás, hlavně na maminu Šárku velice hrdá a pyšná :-)

Zpět

Zpět na seznam článků...

Lukyho žádost o ruku ve zprávách ČT24

Kontakt

FitBox Kladno osobní tréninky
Dr. Vrbenského 33
Kladno
27201

775 05 88 78

maskot fitboxu kladno

Maskot FitBoxu Kladno ÁGNES