Týnišťské šlápoty, 120km ultratrail, můj první
11.09.2013 08:45
Je akorát čtvrtý měsíc po kompletní plastice mého křížového kolenního vazu.Fyzička žádná, chabé RHB skončily již dávno a už je to vše jen v mé režii.Beskydská sedmička v září se blíží a já nemůžu trénovat, protože běhat stále nejde.Jediné, co mě zachraňuje je jízda na kole.Po několika trénincích přes totální bolest a zatuhnutí se mi daří do toho i šlápnout a tak se snažím najít znovu nějakou tu kondici.
Krakonošova stovka mě oběhla obloukem, koleno mi startovat nedovolilo.No a teď si pohrávám s myšlenkou, jestli se zkusím postavit na start dalšího totálního extrému, kterým dle vyprávění jsou - Týnišťské šlápoty.
Má parťačka na B7 mě upozorňuje, že nejhorší byl pro ní její první ultratrail, což mě nutí zvážit, jestli chci, abych trpěla na závodě, na který se celý rok těším nebo se zničit už o něco dříve.OK!Registrace na Šlápotu provedena :-)
Vyrážíme opět ve známém složení Já, Luky, Honzik a přidávají se k nám Péťa a Kačka.S Lukym jsme se rozhodli brát celý závod jako procházku a krásný výlet a prostě kam dojdeme, tam dojdeme!Hlavně to nepřehnat, protože kdyby to věděl můj pan ortopéd, určitě by mě vůbec nepochválil!Kačka už je otřískaná závodnice a ráda by co nejvíce běžela a kluci uvidí :-)
26.7. ráno začínáme balit a čekáme na příjezd Péti z práce.Razíme na vlak do Prahy, který dobíháme na poslední chvíli a vyrážíme směr Meziměstí, kde se bude startovat ve 23:00.Cesta vlakem je naprosto šílená, venku je asi 35°C a uvnitř jednou tolik.Sedím přímo na slunci, čůrky potu mi samovolně tečou úplně všude.Po několika hodinách grilování se mě začíná pěkně bolet hlava a já si říkám, že se startu ani nedožiju a s pěknou migrénou to rovnou vzdám!
Když ale nacházíme místo registrace, máme ještě přes dvě hodiny čas.Rychle rozbalíme spacáky a bolest hlavy zaháním tvrdým spánkem.Něco málo před startem se cítím skvěle a pořád se přesvědčuji, že když půjdeme na pohodičku, nemůže nás na těch 120ti km nic rozhodit :-)
Řadíme se nakonec fronty a po tom, co téměř všichni vyběhli, se držíme skupinky, která má celkem stejné tempo.Jdeme kus po silnici a u hranic se stáčíme vpravo na jakousi cestu necestu, louku nelouku.Aha!Tak už tady začíná můj první problém.Traviny ve tmě zakrývají díry a nepravidelný terén a já se s každým propadem bojím o své koleno jak o nic na světě.No půjdeme prostě pomalu, je to procházka!Kačka nám utekla v dáli, kluci se drží s námi a já pořád slyším pár vpředu jak si povídají.Neustále povídají.A to i v šílenostním stoupání, které zanedlouho přišlo.Naštěstí se mi daří je předejít, nechci je poslouchat, znervózňuje mě to.Po cestě zapisujeme kontrolní body do naší karty.Cítím se dobře, zjišťuji, že stoupání nahoru bude naprosto v pohodě!No jo, ale ta cesta dolů!Už po prvních pár krocích ostrým terénem se mi ozve nejen operované koleno, ale bodá mě i ve zdravém.
Další dva kopce jsou pořád relativně v pohodě, pořád se držíme ve skupince cca 10 lidiček, tempo je tak akorát.Sice mě málem zabije kontrola umístěná na vrcholu rozhledny, kde musím vyjít asi milion schodů.Ve tmě a silném větru...se svými závratěmi se plazím podél zábradlí a snažím se si namluvit, že to není nic hrozného :-) Zapisuji, dokulhám ze schodů dolů a přichází sestup po šíleně strmé stráni.Spousta prachu a malých kamínků mi klouže pod nohama a kolena se klepou strachy jak ratlíci.V půlce kopce mám nervy na dranc a přemýšlím, že bude lepší se dolů snad skutálet.Nicméně za několik desítek minut už je tomu konec a vydáváme se k další kontrole.Kolena odpočívají, tak pro změnu začínají bolet kyčle, chjo!Já se snad těším na další stoupání!!!Na kontrole nás čeká občerstvení v podobě chleba se sýrem, sušenky a cola, mňam!Nejlepčí občerstvovačka :-) Vyrážíme dál, dokonce jsme předehnali pár lidiček, což mi přidává na pozitivní náladě :-)
Vracíme se kousek zpět a na rozcestí vyrážíme vlevo...no jo...ale dyť před námi musí být ještě nějaké čelovky, tady je tma jak v pytli...sakra...my jsme zakufrovali!!!Koukáme do mapky, startujeme navigaci a zjišťujeme, že na rozcestí jsme se měli dát doprava :-( No to snad ne!Pozitivní nálada je pryč a když se po třech km vracíme na správnou odbočku, propadáme se daleko za posledními.Začíná mě popadat depka, že už nás nemá, kdo táhnout.Postupně se dostáváme z lesů a začíná svítat.Depka přechází v mou první krizi spojenou se spánkovým deficitem.Ploužím se jak smrtka, co se děje kolem nevnímám a nejhorší je představa, že jsme teprve u konce noční 25.km.Vždyť to bylo jako celá věčnost!
Krize nabírá obřích rozměrů, takže Lukyho přesvědčím o chvilce spánku při ranním slunci.Klukům se to sice nelíbí, ale já to přeci beru jako výlet, nechci se zničit!Nechtějí jít sami napřed, bojí se, že netrefí.Tak to holt musí se mnou vydržet!30minut spánku je pro mě jak znovuzrození.Sice chvíli trvá rozchodit kolena, ale vydávám se na cestu s úsměvem a plná energie.Vylézáme na kopec po cestě plné mravenců, kteří nás evidentně chtěli sežrat, tak musíme dát trošku do tempa!Nahoře se fotíme, potkáváme dalšího závodníka a organizátora...klábosíme.
Přicházíme do Broumovských skal, je to tam překrásné, kocháme se!Krása a opojení z nádherné přírody ale zanedlouho skončí, protože nekonečná žlutá turistická značka nás pořád tahá nahoru - dolů - nahoru - dolů.Spousta velkých balvanů, na které sotva vylezu a slézt z nich je po má kolena již nadlidský výkon.Je to neskutečné, chytá mě deprese a připadá mi, že to nikdy neskončí.Krásné výhledy už nevnímám.začínám nadávat a brečet, házím blesky na všechny strany!Kluci si drží odstup, musí to být pro ně děs...poslouchat mé výlevy.Kolena mi asi brzy kompletně explodují a já se ploužím šnečí rychlostí.Bylo to strašné, v těch hnusných skalách jsme se plazili 8 hodin.Už nevím, co mám dělat, už nemůžu udělat skoro žádný další krok.Asi pro mě bude muset přijet záchranka rovnou s protézama.
Konečně slézáme dolů, ani nevnímám, že je po cestě asi tak 40°C ve stínu, v těch balvanech byl celkem chládek.Už vidíme louku a konečně život ve vesnici pod námi.Doklopýtáme na náves a hledáme kontrolu, kde končí závod noční 55km v malebné hospůdce.Naštěstí nás něco osvítilo a při startu jsme se rozhodli, aby nám zavazadla dovezli sem.Takže to byla pro nás jasná konečná.Lehám si na zem, nohy z bot natekly do obřích rozměrů, tak je chladím o studenou zeď.Kluci si objednávají baštu a zaslouženou malinovku.Protože je sobota šest večer, už se z tohoto konce světa není jak dostat kamkoli do civilizace.Domlouváme si nocleh přímo v hostinci, já šťastná, že je v koupelně vana, do které jsem okamžitě zamířila.Luky vysmátý, pro něj to byl příjemný trénink.Honzik si také stěžuje na kolena, byl rád, že končíme a Péťa se s neúspěchem snad popral :-)
Můj první ultratrail s ambicemi na 120km sice nedopadl, ale i tak!Co bych chtěla 4 měsíce po operaci!
Nicméně nožky se celkem rychle zregenerovaly a už za dva dny jsem byla zase jako rybička :-) Těším se na B7, alespoň už si dovedu představit, o čem to je...drápat se za tmy do kopců, klouzat se dolů a trpět!!! :-)